Nacházíte se v sekci: Úvod » Aktuality » Legendární tramvaj T3 vozí Pražany už půl století
 

Legendární tramvaj T3 vozí Pražany už půl století

Je tomu právě 50 let, kdy se Pražané začali po Praze vozit novými tramvajemi T3.

 

Ve středu 21. listopadu 1962 bylo několik těchto tramvají poprvé vypraveno z vozoven Motol a Strašnice na linku číslo 4, která tehdy jezdila od zlíchovského lihovaru přes Výtoň, Nuselské údolí a Vršovice do Hostivaře. Ti šťastnější cestující se na stejné lince mohli už dříve – od 21. června 1961 – občas svézt prototypem této tramvaje v rámci zkušebních jízd. Tato úplně první tramvaj T3 se veřejnosti poprvé představila na Mezinárodním veletrhu v Brně v létě roku 1960. Po jeho skončení s ní začali pracovníci národního podniku Tatra Smíchov provádět první zkušební jízdy po pražských kolejích, první měsíce ale bez cestujících. Prototyp se během doby neustále „dolaďoval“ a prováděly se na něm různé úpravy. V březnu 1962 se tato tramvaj na křižovatce Plzeňské a Radlické ulice – shodou okolností tedy přímo před výrobním závodem – srazila s nákladním automobilem převážejícím ječmen a byla značně poškozena. Řidič vozu dostal od kolegů přezdívku Král Ječmínek a jménem Ječmínek se občas říkalo i tomuto vozu. Zkušební jízdy musely být na čas zastaveny, ale v té době už běžela výroba první série, a tak nasazení vozů do pravidelného provozu nebylo významněji ohroženo.

Do konce roku 1962 Dopravní podnik obdržel 70 tramvají T3, a tak se v prosinci 1962 nové vozy objevily i na lince číslo 27, která měla převážnou část trasy stejnou jako čtyřka, a částečně také na lince číslo 24. V následujícím roce se dlouho plánovaná generační obměna vozového parku rozběhla naplno. Trvala až do 9. května 1974, kdy se Pražané naposledy svezli starými dvounápravovými tramvajemi.

Nasazování nových tramvají do provozu přinášelo určité problémy technického rázu. Tramvaje byly proti předchozím typům vybaveny pantografy, což vyžadovalo úpravy trolejového vedení. Vozy řady T byly mnohem těžší než staré tramvaje, a tak výrazně trpěly tramvajové tratě. Protože tramvaje T3 byly proti starým tramvajím o 37 centimetrů širší, nemohly se vzájemně potkávat v prudších obloucích a na křižovatkách. Proto se musela během let zvětšit osová vzdálenost kolejí v obloucích a rekonstruovat všechny kolejové křižovatky. Nové tramvaje byly energeticky náročnější, což přinášelo poměrně velké nesnáze s napájením tramvajových tratí.

Zatímco plně obsazený starý třívozový vlak mohl přepravit až 218 cestujících, samotnou tramvají T3, byla-li maximálně obsazená, se mohlo svézt jen 162 cestujících. Aby nové tramvaje nahradily plně kapacitu starých vlaků na vybraných linkách, například na pětce, jezdívaly za sebou dva samostatné motorové vozy podle stejného jízdního řádu. Od roku 1964 se na lince číslo 5 začaly tramvaje T3 poprvé spřahovat do dvojic. Vozy dodávané do roku 1964 měly některé odlišnosti, na které jsme možná coby cestující už zapomněli. Například číslo linky a jméno konečné stanice se zpočátku uvádělo na svinovacích transparentech umístěnými za sklem na střeše vozu a za bočním oknem. Tramvaje měly dělené čelní okno a sedadla krytá červenou koženkou. Teprve od roku 1964 se v tramvajích T3 objevily známé charakteristické červené a šedé laminátové sedačky, nedělené okno a svinovací transparenty byly nahrazeny modrými plechovými prosvětlenými tabulkami s číslem linky a jméno konečné se začalo psát na plechové tabulky, které měl řidič před sebou za řídicím pultem.

Další, pro mladou generaci už zapomenutou profesí byli průvodčí. V tramvajích T3 měli svoje pevné stanoviště mezi předními a středními dveřmi. Proto se do nových tramvají dlouho mohlo nastupovat jen předními dveřmi, zatímco zbývající dvoje sloužily jen k výstupu. Teprve od prosince 1964 mohli alespoň držitelé předplatních jízdenek nastupovat i prostředními dveřmi. V šedesátých letech s vlaky T3 nejezdil samotný řidič, jako je tomu dnes. Bývala tu tříčlenná osádka – řidič a dva (častěji dvě) průvodčí. Na počátku sedmdesátých let byl průvodčích nedostatek, a proto byly od roku 1972 do předních vozů spřažených souprav po vzoru starých motorových instalovány vždy dvě pokladny, do kterých se vhazovalo jízdné, a které vydávaly nepřestupné jízdenky. Tato samoobslužná éra nákupu jízdenek ve voze netrvala dlouho a už více než 38 let si cestující kupují jízdenky v předprodejích.

Do Prahy bylo v letech 1962–1976 dodáno 892 klasických tramvají T3. V letech 1982–1989 přibylo ještě 292 tramvají typu T3SU a T3SUCS, dodávaných v rámci tzv. exportního souběhu, které proto měly některé dílčí odlišnosti. Zatímco provoz klasických vozů T3 skončil v roce 2011, tzv. uniony či es-účka, jak se přezdívá tramvajím T3SUCS (podle zkratky SU – Soviet Union, jezdí pražskými ulicemi dodnes. Během let byly mnohé starší tramvaje T3 a T3SUCS rekonstruovány a proměnily se v modernější typy s označením T3M (vozy vybavené tyristorovou výzbrojí), případně T3R.P (s polovodičovou výzbrojí). V pražských ulicích můžeme potkávat i rekonstruované a poněkud prodloužené vozy T3R.PLF s nízkopodlažní střední částí. Různé modifikace vozů T3 proto budou sloužit veřejnosti ještě mnoho let.

Tramvaje T3 se nedodávaly jen do Prahy. Staly se neodmyslitelnou součástí téměř všech tramvajových provozů tehdejšího Československa s výjimkou Ústí nad Labem, kde byla tramvajový doprava zrušena v roce 1970. Té trojky odebírala i zahraniční města, především v Sovětském svazu. Jen do tamních 34 měst bylo dodáno neuvěřitelných 11 353 tramvají T3SU. Vezme-li v úvahu dnešní mapu světa, můžeme se dopočítat, že nové tramvaje T3 byly dodány celkem do 47 měst v 10 státech. (Nepočítáme Severní Koreu, kam byly nedávno z Prahy vyvezeny některé starší vozy T3.) Celkem jich bylo vyrobeno 13 713. Není proto divu, že v roce 1988 byla tramvaj T3 zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako tehdy nepočetnější vyrobený typ tramvaje a továrna ČKD Tatra jako největší tehdejší světový výrobce tramvají.

Zbývá jen dodat tři důležitá jména, která stála u počátků velké kariéry vozů T3:

  • šéfkonstruktérem vozu byl Ing. Antonín Honzík;
  • design vozu navrhnul František Kardaus;
  • hlavním konstruktérem elektrické výzbroje byl Ing. Vladimír Zouhar.
 

Přejít na navigaci


 
  • Řidiči
  • elektronicka jizdenka
  • E-shop
  • Nemovity majetek
  • Doprava bez bariér
  • Moje spojení
  • Pracovní příležitosti
  • Parkuj v klidu
  • EUfondy


 

Přihlášení | Registrace