Poezie všedního dne, aneb naši milí spolucestující.

Kdo by nemiloval cestování veřejnou dopravou. Každý okamžik jízdy si člověk vychutnává plnými doušky. Miluji raní poklus na autobus, při kterém se mi všechny svaly napínají a vím, že doběhnout můj spoj je hlavním úkolem celého pracovního dne. Zatím co ti méně šťastní celu cestu pronudí v sedě ve svých ubohých osobních automobilech, my šťastní občané a uživatelé MHD máme o zábavu postaráno. Každý si užívá cestu podle své chuti. Někdo dřímá někdo čte noviny někdo snídá.  Pro osoby které trpí nedostatkem lidského kontaktu je náš dopravní systém rájem. No tolik navzájem dotýkajících se těl jen tak člověk nezažije. Obvzvláště v létě jsou aromaterapie ve vozech naprostou pastvou pro čichový aparát. Ale největší legrace nastává po uvědomnělém zabrždění řidiče dopravního prostředku. Ten co spal se sílou setrvačnosti praší o tyčku a úlekem spadne na cestujícího vedle. Ovšem cestující vedle je typ snídal a tak milému dřímalovi rozmázne svačinu o obličej.

Ovšem největší lahůdkou jsou NĚKTŘÍ starší spoluobčané. Pán kolem věku 60 těžce a o berlích kráčí rozvážně k autobusové zastávce. Autobus přijíždí, pán bere berle do jedné ruky a autobus doběhne. Ve dveřích si berličky opět spustí a požádá o místo na sezení s bolestným výrazem. A nejkrásnější zážitek jsem měl s jednou paní na tramvajové zastávce. Ta v touze po dobrém místě při jízdě za slevami do obchodního centra neváhala svou holí uštědřit celému hloučku lidí na ostrůvku pořádnou ranu do zad se slovy PUSŤTE MĚ VY HULVÁTI.

Cestování MHD je luxusní folklór velkých měst a rozhodně bychom byli ochuzeni o spousty zábavy kdyby nebylo.